Připadá mi, jako by to bylo minulý víkend, ale ve skutečnosti už je to pár týdnů zpátky. Proto jsem se rozhodla, že to radši sepíšu teď, než zapomenu nějaká důležitá fakta. Ale upřímně... kdo by na tohle mohl zapomenout?
Bylo krásné sobotní ráno, kazila mi ho jen představa ranního hlídání dvojčat. Ale což, přežila jsem ve zdraví i to a ve 12.00 jsem už seděla v autobuse na trase Ballyragget - Kilkenny. Do Kilkenny jsem dojela se zpožděním a jelikož je nádraží od zastávky ještě kus cesty, usoudila jsem, že nejlepší bude běžet, a to tak, že rychle.
Při mém olympijském výkonu na mě dokonce troubily auta a nějací hoši hvízdali. "Kreténi," pomyslela jsem si. Pak jsem si uvědomila, že mi třeba fandí, takže jsem běžela ještě rychleji. Když jsem konečně doběhla na nádraží, došlo mi, proč se mi v posledních minutách dostávalo tolika pozornosti. Hej hou, při běhu se mi rozeply knoflíky na košili, takže jsem ve své podstatě běhala po centru Kilkenny jen v podprdě. Červená až na patě jsem knoflíky rychle zapla a utíkala si koupit jízdenku. Jen tak tak, to vám povídám, do vlaku jsem naskočila na poslední chvíli (opět jsem si připadala jak Bruce Willis a s tím já tedy problém nemám)!
Ve vlaku jsem si zabrala pohodlné místečko v rohu. Místo klidu, místo míru. Spokojeně jsem vydechla a měla jsem radost, jak mi to krásně vychází. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Asi tak po dvou milisekundách se do vagónu přiřítila cikánská rodina (irští bílí cikáni, kapitola sama pro sebe). Nenápadně jsem sklouzla po sedačce co nejníž to šlo, jen aby na mě nebylo vidět. Naštěstí si mě moc nevšímali. Bylo jich tam moc. Nejmíň osm dětí a další čtyři dospělí. Dala jsem si do uší sluchátka a zapnula jsem Stone Sour v plané naději, že je neuslyším. I když jsem měla hudbu na maximální hlasitost, stále jsem slyšela onu rodinku tisíckrát hlasitěji. Připadalo mi to, jako bych měla ve sluchátkách je a někde v pozadí hrála hudba. V půlce cesty se jejich náčelník rozhodl, že bude pařba. Vytáhnul svůj telefon a pustil techno, podotýkám, že na plný koule. S ostatními cestujícími jsme na sebe házely vyděšené pohledy. Naše nejhorší obavy se naplnily. Kápo se zvedl ze sedačky a začal tancovat, po chvíli se k němu připojila jeho žena číslo jedna a za dalších pár vteřin už pařila celá rodina. V tu chvíli jsem se (na chvíli) dala na víru a prosila toho na nebesích, aby jsme už byli ve Waterfordu. Mé prosby byly vyslyšeny cca po dvaceti minutách vlakové párty.
Vystoupila jsem z disco-vlaku a svižným krokem jsem si to kráčela do nádražní budovy. V hlavě se mi toho honilo spousty. V první řadě to, jestli si vůbec pamatuju, jak ta Šárka vypadá. Došla jsem k závěru, že ne. Hlavním problémem ovšem bylo to, že jsem se zapomněla podívat, kde je vlastně ten náš hostel. A taky jak to Šárce šetrně sdělím.
Když jsem ji viděla, došlo mi, že je to ta, se kterou jsem vlastně včera večer skypovala. Sešly jsme se za všeobecného veselí a opustily jsme nádraží. Rozhlédla jsem se kolem. Na Waterfordu se za ty dva týdny, co jsem tam nebyla, nezměnilo absolutně nic. Pořád to bylo to depresivní město, které ve vás budí jen a jen negativní pocity. Usmála jsem se. Už to totiž není moje adresa, zítra odsud zase vypadnu a nehodlám se vracet.
První cesta nás zavedla ke Slovákovi, jak říkám obchodu, kde prodávají československé potraviny. Ach. Šárka byla hrozně roztomilá těsně před tím, než jsme tam vlezly: "A fakt můžu říct 'Dobrý den' jo?" Odpověděla jsem, že určitě a abych nasadila správný příklad, nakráčela jsem si to dovnitř s hlasitým "Dóóbrý dééén!" a Šárka chytře následovala. Naše pocity z té chvíle nedají moc dobře popsat, proto jen nastíním - rohlíky, makové záviny, pribináčky, Brumík, Sójové řezy, Vysočina, Studenstká pečeť, Kofila a Kofola, Nugeta. Při životě za hranicemi si totiž uvědomíte, že na tom rčení "Nevíš, co máš, dokud to neztratíš" něco bude a o jídle to platí dvojnásob. Utratily jsme tam náš víkendový rozpočet a vesele se odebraly do centra. Po cestě jsme "nešťastnou náhodou" narazily na pár charity shopů, o kterých jsem samozřejmě po roce života ve Waterfordu neměla ani páru. Viděla jsem tam Sofiin svět v angličtině a doteď mlátím hlavou do zdi, že jsem si to nekoupila.
Naše další cesta vedla na setkání s mou nástupkyní u Mařeny (ha ha). Přišla pozdě a nebyla ani trochu sympatická. Myslím, že s Mařkou budou nejlepší kamarádky. V srpnu prý jedou všichni na dovču do Španělska a ona se strašně těší (ha ha). Ještě chudák neví, jak to na rodinných dovolených, kde vládne krvavá Mary, vlastně vypadá. Pokusila jsem se ji jemně varovat, že bude celou dobu s dětma, že se ven sama nedostane a že na byť jen jediný večer volna může předem zapomenout. Nepřikládala tomu důležitost. Já tomu důležitost přikládám velikou, myslím, že po dovolence to u rodiny zabalí. Nebo bude jen nadávat a nic neudělá. Taky možnost. Každopádně bych moc nevěřila tomu, že by po návratu ze Španělska byla nějak extrémně veselá. Nemůžu se dočkat, až jí pošlu email a zeptám se, jak to šlo. Ha ha.
Taky jsme si vyzvedly zákusky, co jsme si objednaly u české cukrářky, co ve Watru působí (ona je na celém městě asi to nejpozitivnější). Deset indiánků, deset věnečků. Hell yeah.
Po dvou hodinách strávených s Evou (to je jméno té neštastnice) jsme nasedly na bus do Tramore. Když se na obzoru objevilo moře, obě dvě jsme se tak zvláště rozsvítily. Jsme u moře. Zvládly jsme to. V autobuse se mi taky podařilo dovolat Míše a ta mi řekla, kde najdeme náš hostel, takže další starost z krku. Do hostelu jsme se dostaly v rekordním čase, nabídly panovi hostelářovi zákusek, vzal si (k velké radosti Šárky) věneček. Hostelem jsme byly celkem příjemně překvapeny:
1) Náš pokoj byl hned v přízemí, hned za dveřma, takže žádné schody (jako například v Mount Ecclesu v Dublinu, kde nemají výtah a vám nezbyde nic jiného, než tahat kufr tři patra do schodů).
2) Čisté pěkné koupelny - v mezích, ale pořád ještě dobrý :)
3) Pusto prázdno - nikde nikdo. Na našem pokoji nikdo, v koupelnách nikdo. Pak jsme teda našly postaršího pána ve společenské místnosti, ale ten nám nevadil, stejně byl asi mrtvej.
4) Krásná vybavená kuchyň. Najednou mi zase tak moc nevadilo, že platíme 20 Euro za noc.
5) TRŮNY. Dva dřevené trůny hned vedle našich dveří. Hned jsme je zabraly a prohlásily tento hostel za českou kolonii.
Těsně před odchodem jsme potkaly dvě Irky, jak se rozhlížejí po našem pokoji. Jelikož ale neměly tašky a hned zase odešly, usoudily jsme, že se jen dívaly, jak to vypadá a nelíbilo se jim to, tak zase vypadly.
Následovala procházka k moři, návštěva zábavního parku na pláži, horská dráha, klády (takový ty klády, co jezdí po vodě a vy pak skončíte celí zmáchaní).
Pak opět moře. Šárka vytáhla svůj profi foťák a já vycítila šanci. Začala jsem jí tam pózovat s mořem. Stejně celé Irsko moji podprdu vidělo už ráno, tak proč jim to pro velký zájem neukázat znova. Skončilo to hodinovým photoshootem (Stále čekám na to Rajče, pozn. red.).
Později jsme se sešly s Míšou, jejím novomanželem Romanem a Luďou. Zašli jsme do hospůdky na pívo, pokecali, odešly, naše cesty se rozdělily. Když jsem vystoupila z auta, Luďa mi něco povídal, ale nerozumněla jsem, co to bylo, takže jsem se naklonila zpátky do auta a poprosila o repete. "....že máš rozepnutej knoflíček," zopakoval velice ochotně. V podstatě jsem mu tím svým předklonem dopřála zajímavou vyhlídku. Zapřísáhla jsem se, že tu košili už si v životě neoblíknu.
Já a Šárka jsme poté zalezly do hospody, kde měla být živá hudba, zabraly jsme si perfektní stůl, ten večer hráli mladí pohlední irští muzikanti, nevadilo nám to ani trochu. Začaly jsme to do sebe klopit na nezdravé bázi. Za chvíli už jsme se v podstatě držely kolem ramen a povídaly si jak nejlepší kamarádky. Aby toho nebylo málo, kapela začala hrát What's going on od 4 Non Blondes a to byl náš společenský konec, neb jsme byly v celé narvané hospodě jediné, kdo zpíval s kapelou. Nutno dodat, že falešně a ku*evsky nahlas. Po nějaké době jsem Šárce oznámila, že jestli si dám ještě jeden lok nějakého alkoholu, tak skončím pod stolem. Ona se mnou souhlasila a přiznala, že je na tom podobně. Ačkoli nám ke splnění mise chyběl jen ten jeden lok, obě jsme se zvedly a opustily putyku. Bylo těsně před jednou hodinou ranní, tak jsme si vyšly na procházku k moři. Byl příliv, krásně to všechno šumělo. Cestou jsme se ještě stavily ve fast foodu, pro kuře s hranolkama. Tam mi ten alkohol začal lézt do hlavy víc, než jsem měla v plánu a já jsem ztratila schopnost vyjádřit se v češtině. "Hele," povídám, "já se nefeelím moc well." Když jsem slyšela, co právě vyšlo z mých úst, chtěla jsem si řádně zanadávat do všech prkenných ohrad na světě, ale pořád jsem říkala jen ty irské nadávky. Něco bylo hodně, hodně špatně. Připadala jsem si jak Petra Němcová. Ve vedlejším krámku prodávali cukrovou vatu, tak jsme sbalily i to. Cestou na pláž padlo za vlast kuře, pak hranolky. Na lavičce na pláži jsme dojely cukrovou vatu. Když sme se rozhodly pro návrat do hostelu, přidala se k nám dvojice chlapců z Limericku a pořád na nás chtěli telefonní čísla a jestli někam nezajdeme. A to jsem měla všechny knoflíčky zapnutý! Nakonec jsem ho požádala, jestli by byl tak laskav a vrhnul se z útesu do moře, že bude o kreténa míň. Myslel si, jak to na nás krásně zahraje, takže se rozběhl směrem k útesům a křičel něco jako "tak jo ale budeš mě mít na svědomí", já mu odpověděla, že to nějak přežiju a už jsem se za ním neotočila. Jasně že neskočil. Chudák. Myslel si, že padnu na zadek z toho, že by se kvůli mě opravdu zabil. Prostě Limerick. Město cikánů a pochybných existencí.
Na hostelu jsme zjistily, že ty Irky s námi nakonec na pokoji budou. A nejen dvě. Všechny postele byly zabrané. Další vyšetřování prokázalo, že jim nebyly překážkou ani naše tašky, do kterých se neváhaly podívat, ani to, že na těch postelích budeme spát. Na Šárčině posteli si očividně někdo dělal vlasy, na mojí si někdo stříhal nehty. A na mojí peřině zůstaly nůžtičky i kupička nehtíků. Někdo mi ukradl deodorant, procházely mi moje parfémy. Nány. Už jsme jich měly dost, a to jsme se s nima ještě neseznámily osobně.
Chvíli jsme si ještě povídaly, pak jsme jedna po druhé usnuly. Na chvíli. Vzbudily nás slečny, když se vracely domů. Totálně na šrot. Rozsvěcení, zhasínání, mluvení... jedna na mě dokonce docela dlouho zírala. Asi si myslela, že to je její postel. Přepočítala se. Já tam byla první.
Každopádně, když se tak nějak uložily, podařilo se mi zase zabrat. Jak jinak, než na chvíli.
Ladies and gentlemen, teď přichází to, na co všichni čekáte. BANG!!! Rána jak z děla. Otevřu oči, ostřím na tu velkou černou hroudu na zemi. Když si moje oči přivykly tmě, uvědomila jsem si, že jedna z nich docela festovně spadla z patrové postele. Já i Šárka jsme se jí postupně ptaly, jestli je ok, nedočkaly jsme se odpovědi. Už jsem si začínala myslet, že je mrtvá a tiše jsem přemýšlela, jak se vlastně dělá ta stabilizovaná poloha. Pak se pohla. Při jejím pomalém zvedání se ze země jsme se jí opět ptaly, jestli jí nic není, opět bez odpovědi. Postavila se, protáhla se. Začala si vyhrnovat sukni a stahovat kalhotky. Hlavou mi běželo všechno možný, ale nechtěla jsem si připustit, že se chystá zrovna to, co se chystá. Poté si slečna sedla na křesílko pod oknem a s výrazem úlevy tam začala ....ehm, pardon, to jinak říct nejde, chcát na koberec. Zakřičela jsem (a doufala, že to vzbudí její kamarádky) "No tak tohle teda ne!" a začala jsem jí tleskat před obličejem, s bojovými pokřiky tak nahlas, jak mi to jen šlo. Nikým z přítomných to ani nehlo. Když měla "hotovo", začala na prázdno šmátrat po toaleťáku. To už jsme se tam se Šárkou válely smíchy. Žádný papír ale nenašla, tak se zvedla, prošla přímo tou svojí loužičkou, neobtěžovala se si natáhnout ani ty spoďáry a s holým zadkem skočila ke mě do postele, lépe řečeno, přímo na mě. Mlátila jsem ji. Nic. Křičela jsem na ní. Nic. Když nic nepomáhalo, prostě jsem o její záda opřela obě dvě nohy a prachsprostě jsem ji odkopla na zem. Haut nerada s někým sdílím postel. Stočila se tam do klubíčka a spala dál. O dvě minuty později se otevřely dveře a vstoupila nějaká její kamarádka, která se ještě zdržela venku. Díky bohu nebyla ani moc nalitá, dalo se s ní mluvit. Vysvětlily jsme jí situaci, ona kámošku v deliriu odtáhla do postele, chvíli si s náma povídala, pak si šla zakouřit a šla spát. Já opět skončila se sluchátky v uších a pak se mi podařilo usnout.
Ráno se začali všichni probouzet, se Šárkou jsme neváhaly ani na minutu a sdělily jim zážitky z minulé noci. Kdyby aspoň jedno pitomé pardon. Oblíkly se a vypadly, nechaly po sobě bordel, smrad a dvě igeltiky plný prázdných plechovek od chlastu.
Radši jsme taky začaly balit. Klíče jsme měly vracet už za 20 minut, takže jsme celkem spěchaly. Pozdě. Na minutu přesně si to do pokoje nakráčeli uklízeči. S úsměvem jsem je varovala, že ta louže není vylitá limonáda. Pak šla Šárka ještě na záchod a já stála za dveřma do pokoje a poslouchala uklízeče jak se hádají, kdo to bude uklízet.
Šly jsme do SuperValu na snídani, koupily si tunu žrádla, sedly si s tím na pláž, pozorovaly odliv, jedly a řešily močící Irky. Pak volala Míša, že jsou s Romanem na pláži, ať dojdem. Cestou jsme se zase zastavily v zábavním parku na nějaké to menší postříleníčko na střelnici. Stále ještě mám mušku. Většinou jsem se trefila. Jach.
Došly jsme za Míšou a Romanem, chvíli seděli na pláži, Roman se Šárkou (blázni) šli do moře, my s Míšou jsme zatím Šárce rozbily foťák, pak jsme jí to řekly, spravili jsme foťák, povídali si. Roman po mě házel kamínky, já po něm házela kameny.
No a potom byl čas jít. Rozloučili jsme se a jeli do Waterfordu, kde jsme každá šly svou cestou -v mém případě nádraží, Šárka si to mířila na autobusák. Celou dobu mi přišlo strašně podezřelé, že mám tak těžkou tašku.
Po cestě domů žádná cikánská technopárty.
Byl to víkend velice plodný a dala bych si to znova. :)
PS: Když jsem později doma vybalovala, zjistila jsem, že mám na dně tašky dva gigantické těžké kameny. Roman je synem smrti.
