Den jedna.Přiletěla 2. září 2010. Já jsem na místo setkání dorazila o trochu déle, než ona, takže jsem ji poprvé zahlédla, jak sedí na kufru na autobusové zastávce na waterfordské Parnell Street a nervózně se rozhlíží kolem. Vystoupila jsem z romantického červeného Nissana Kaškaj -a že jako fakt nevim, jak se to píše- a rozběhla jsem se jí v ústrety, společně s transparentem, který hlásal "Cizí velvyslanci s dary v ranci vítáni! Kaše možná, i nášup. Podepsána Dr.Avá Anna". Ze samých endorfinů už si ani nepamatuji, jestli následovalo radostné objetí, ale zaručuji vám, že v tu chvíli jsem zvonky štěstí slyšela zpívat v každém z nás.
Seznámení s rodinou proběhlo v naprostém klidu, hezky si popovídali. Až v soukromí jsem se dozvěděla, že jim má vyvolená nerozuměla ani slovo. A právě tohle by nám měl celý svět závidět – dokážeme vypadat, jak strašně rozumíme tomu, co nám domorodci říkají, dokonce na to i reagovat v jejich řeči a přitom vůbec nevědět, o co vlastně jde. Já to umím taky, dokonce i po telefonu, opravdu!

Den dva.Vstávám. Čas žít, čas umírat. Čas pracovat. Barbora, poháněná kručením v žaludku, schází dolů za mnou. Jíme. Povídáme si. Smějeme se. Kritizujeme děti. Přísaháme si, že naše děti nebudou rozmazlení parchanti a že nás budou poslouchat na slovo už od narození, a když to bude nutné, nasadíme na ně režim alá SS.
Přes samou robotu se nemohu pořádně věnovat své Barborce, proto jí vkládám do rukou 50 Euro a vysílám jí na nákup zásob. Po hodině se vrací. Jíme. Posilněna junk foodem z místního obchodu přivodila dvouletému dítěti hysterický záchvat dosud nevídaných rozměrů. Po uklidnění batolete lahví mléka následuje výlet na pláž. Jíme. Dovádíme ve vlnách. Posloucháme Tiziana Ferra. Hlídáme si tašky, když se vedle nás rozvalí skupinka těhotných rumunských mužů v trenkách. Jíme. Opět se vrháme do mocných vln. Rumuny vystřídali dva sexy Irové. Všechno nadšení vyprchá, když se poprvé chytí za ruku. Tudy cesta nevedla. Na oslavu tohoto zjištění jíme. Naposledy vlny. Za mocného mlaskání usycháme.
Večer babysitting. Hlídáme. Jíme pizzu. Ignorujeme děti. Pozorujeme pohyby mimických svalů při konání velké potřeby u desetitýdenního dítěte, přikusujeme pizzu. Rodiče se vrací. Hospoda. Pivo. Mulleti. Divoký rozmach rukou. Pivo na Mulletech. Míša. Luďa. A další a další pivo. Pavouk. Úprk. Další pavouk. Úprk nadobro. Spánek.

Den tři.Budík nás nemilosrdně trhá se spánku. Ihned Barboře vytmavím, že zabírá strašně moc postele, ona mi řekne to samé. Roztomilá roztržka. Cesta pro jogurt, narušena detektorem kouře. Návrat s jogurtem. Blaho. Sprcha. Cesta do Waterfordu, v rámci ranní rozcvičky sprint na autobus. Cesta do Dublinu. Spánek, lenošení, kritizování spolucestujících, hašlerky. Whatever. Příjezd do Dublinu. Burger King. Hledání hostelu. Nadávky – bylo to do kopce. Check-in. Schody do třetího patra. Pokus otevřít dveře. Deset dalších pokusů. Schody ze třetího patra, úsměv na pana recepčního, schody do třetího patra. Otevřel to na první pokus. *Facepalm*
Zabíráme si spodní palandy. Postele vcelku pohodlné, nestěžujeme si a na oslavu se jdeme najíst. McDonald's. Procházka po Dublinu. Návrat na hostel. Nález propadlé postele. Přesvědčování spolubydlících Francouzů, že já to nebyla. No fakt ne. Pokládám čokoládu na postel. Odchod na procházku číslo dvě. Dublin, Dublin, všude byl Dublin. A pak jsem ho uviděla – kolo. Projížďka na kole. Štětsí. Cesta zpět. McDonald's o půlnoci. Hostel. Všichni již spali, takže jsme se musely chystat na spaní ve tmě. Pád do postele. Exitus.

Den čtyři.Vstávání. Čokoláda. Všude. Na mě, na prostěradle, na polštáři. Kde se dalo, tam jsem se olízala, ale čekala mě potupná cesta do umývárny s podezřelými hnědými fleky na pyžamu. Snídaně. Rodinná atmosféra. Vůně ranní kávy. Check-out. Další výlet do Dublinu. Penneys a McDonald's. Má nová kamarádka Hanča se na nás přijela podívat. Church. Královna Anna. Úprk na autobus domů. Cesta domů. Gumoví medvídci. Tři hodiny cesty předemnou, vybitá empétrojka. Do háje.