Princ a já (report z královské svatby)

Původně jsem přenos ze svatby chtěla sledovat čistě pro potěchu mého škodolibého já, které tiše doufalo, že si Kate zlomí podpatek nebo jí někdo šlápne na vlečku, ale všechny ty upoutávky nelhaly - u Vašich televizí budete součástí svatby a okusíte tu nevídanou atmosféru, vtáhne vás to do děje... no a taky že jo.

29. duben 2011 – den, na který čekala nejen celá Británie, ale i celý svět. Nebyla jsem výjimkou. Hned ráno jsem usedla k televizi a naladila kanál 501, čili Sky zpravodajství. Měli to nachystané moc  hezky, kamery skoro na každém metru, kterým musí  svatebčané projít či projet, nespočet kamer přímo ve Westminster Abbey, každý krok a každé gesto jsem měla ve vysokém rozlišení. Není tedy divu, že jsem se cítila, jako bych tam byla. Mé skutečné já tedy sedělo v teplákách v podobě gaučové brambory metr od obrazovky, mé imaginární já bylo v Londýně ověšené britskými vlajkami, prožívající každičký detail.

Čekání na prince bylo neskutečně předlouze nekonečné. Kdy už konečně nasednou do toho auta? Pak se to stalo. Viděla jsem je oba a uvědomila si největší omyl mého milostného života. Najednou jsem ignorovala tu vysokou postavu se značně prořídlými vlasy jménem William, najednou jsem vnímala jen toho zrzouna, ze kterého se vyklubal princ Harry. Naposledy jsem ho viděla opilého v nacistické uniformě a i když mi to přišlo neskonale vtipné (a že jsem asi byla jediná), Harry byl naprosto mimo můj už tak dost široký okruh potencionálních manželů.

A teď si tam tak sedí vedle Williama a mává kolemjdoucím. Dítě, které mi bylo důvěřivou matkou předáno v naději, že o něj bude postaráno, si může ječet, jak chce. Je mi jedno, že je to utahané a už to má být půl hodiny v posteli. Já jsem teď tady v Londýně a sleduji Harryho. Harry, Harry, Harry, božský Harry. Jsem okouzlena. A to ještě netuším, co se stane při obřadu.

Stále ignoruji svatební sliby a šaty slečny Kate, vnímám jen jeho. A pak to přišlo. Harry se podíval přímo do kamery. Srdce mi poskočilo. Dámy a pánové, on se na mě podíval. Na mě. *cvak* Najednou se mi všechno zamlžilo a před očima se mi odehrála scénka z blízké budoucnosti: Big Ben odbíjí pátou odpolední. Já a Harry se válíme na zelené trávě královského paláce, kolem pobíhají malé zrzavé dětičky a zrovna přichází můj švagr se švagrovou. William nese čerstvý čaj s mlékem (a naivně se domnívá, že to budu pít), Katie má v rukou tác se sušenkami (a naivně se domnívá, že se s někým rozdělím). *cvak*

Jsem zpět v realitě. Se širokým úsměvem dám dítě do postele, to jen spokojeně zamumlá „Gů gů,“ což v miminkovštině znamená, volně přeloženo, „s Harrym jste pro sebe jak stvoření.“
Neberu jí to, popřeji hezký spánek a utíkám zpět. Ach. Stále tam je, ještě krásnější, než předtím. Harry, můj Harry. Anča, Harryho žena. Anna Harryová. Trávník, děti, koláčky. Všechno to tam na mě čeká.

A co dělám teď? Navlékla jsem na sebe svoje večerní šaty, krásně se namalovala, učesala, stoupla si před zrcadlo a trénuji královské mávání. Protože Harry, já tě jednou dostanu!

Jak mi zrušili let

Nestrávila jsem doslova Vánoce na letišti, ale i tak bych se s Vámi ráda podělila o to, jak se může všechno zbořit kvůli třem centimentrům sněhu.
V Irsku jsem byla už půl roku ve funkci au-pair, tedy slečny na hlídání. Již v létě jsem věděla, že se na svátky budu chtít zaletět podívat do své domoviny, takže jsem si poctivě půl roku předem koupila zpáteční letenku a ještě si mnula ruce, jak to mám krásně levně. Plánovaný odlet byl v úterý, 21. prosince 2010. Čekala jsem dlouho, předlouho... a pak přišel den D.

20. prosince 2010
V pondělí večer jsem sedla na autobus do Dublinu a nějakým záhadným způsobem přežila tříhodinové kolébání se po irských silnicích. Na okraji hlavního města jsem si všimla, že začíná sněžit. Nebylo to ale nic světoborného, co by mi mělo ohrozit plány. Nebo jsem si to alespoň myslela. Po ubytování se jsem si ještě vyrazila na noční procházku Dublinem. Než jsem se odebrala zpátky do hostelu, ještě jsem se ujistila, že mi autobus jede opravdu odtamtud, odkud myslím, že jede. Nejel. Následovaly další dvě hodiny obíhání dlouhého náměstí a zoufalého hledání onoho posvátného místa, kde mi Air Coach zastaví. Při mém štěstí se ani nedivím, že to byla až ta poslední zastávka, kterou jsem kontrolovala. Ale což, mám všechno, co potřebuju, teď se půjdu zahrabat do postele a zítra hurá za bramborovým salátem!

21. prosince 2010
Nadešel ten dlouho očekávaný den. S nesmazatelným úsměvem na tváři jsem odevzdala klíče na recepci, dala tomu pěknému panu recepčnímu čokoládu a popřála mu krásné Vánoce a vykračovala jsem si to na zastávku. Všude kolem byl nepřátelský bílý poprašek a začínaly mi mrznout nohy. Air Coach nikde. Tss... prý každých 15 minut. A že tady čekám už dobrou půlhodinu, to je asi nezajímá.
Po chvilce se ke mě v čekání přidala postarší paní s malým kufříkem. Začala mi vyprávět, jak má za dvě hodiny letět na Heathrow, které se se sněhem potýkalo posledních pár dní a lety se tam rušily jak na běžícím pásu. Ujišťovala jsem jí, že jsem ráno kontrolovala situaci na stránkách letiště a že zatím nerušili nic, takže to bude určitě v pořádku. Autobus nikde. Po chvilce už jsme čekali tři. Sympatický pán, ze kterého vypadlo, že dnes sice nikam neletí, ale musí si jít přímo na pobočku Aer Lingusu na letiště změnit svou rezervaci, protože si omylem místo zpátečního letu do Hamburgu zabookoval dva lety odtamtud do Dublinu. Smolař. Autobus nikde. Jelikož transfer na letiště stojí celých nelidských sedm euro a taxík Vás vyjdena 20, rozhodli jsme se, že si vezmeme taxi a rozpočítáme si to. V autě panovala veselá nálada, já si pana Němce vesele dobírala kvůli jeho letence a pak jsem na něj spustila německy, což jemu dalo skvělou příležitost dobírat si pro změnu mě. Paní a taxikář jen nechápavě pokukovali, ale já si to užívala. Když jsme konečně dojeli na letište, ochotně jsem na Němce počkala (kdo to neví, já mám pro Němce a všechno kolem slabost), že jako půjdeme dovnitř spolu. A taky že jsme šli. Romantika jak stehno. Stejně jsme se ale museli rozloučit, on musel jít křičet na paní na přepážce na Terminálu 1, já byla nemilosrdnou digitální tabulí odeslána do Terminálu 2. Ještě tak vědět, kde to je. Ale vesmír byl ještě tenkrát milosrdný a rozestavěl všude po letišti cedule s šipkami. Došla jsem, odevzdala svůj kufr a utíkala zpátky na Terminál 1, nebo jak já už to tam familiérně nazývám "na jedničku", kde už můj Deutscher byl na řadě a tvářil se zoufale. Celkem jsem si užívala tu vyhlídku, když mi zazvonil telefon. Hledala mě Míša, moje kamarádka přes internet, taky au-pair, taky dnes letěla. Šla jsem si ji vyzvednout. Rychle jsem ji přivítala a odtáhla ji zpátky k přepážce. Chvíli jsme se kochaly společně, pak jsme to zabalily a šly zpátky na dvojku, prošly letištní kontrolou a odevzdaly jsme se čekání na gatu 412. Všechno vypadalo skvěle. Letadlo mělo odletět na čas, tedy v 11:40. Čekárna se zaplňovala. Venku stále vytrvale sněžilo. Zpoždění. Kolem dvanácté nás posadili do letadla. Usadili jsme se a čekali na bezpečnostní instruktáž ze strany našich letušek. No jo, čekat jsme mohli. Zrada. Pořád nic. Do toho se ještě objevil náš pilot - vypadal na 17. "Zpoždění, pilot puberťák, sníh... to nám to teda pěkně začíná," říkala jsem Míše. Letuška každých deset minut zahlásila, že čekáme, až přestane sněžit. Později se ukázalo, že je naprosto jedno, kdy přestane sněžit, protože kapitán našeho letadla je nezvěstný a někde v dáli popíjí kávu. Možná mě to mělo naštvat, ale já byla celkem ráda, že nás nebude pilotovat ten mladík, co má problémy s pletí. Každopádně, abych to nezdržovala. Bylo 12:30, když nám bylo oznámeno, že runway je pod sněhem a letadlo neodletí dřív, než ve 13:00. O hodinu později se z reproduktorů ozvalo, že letiště je zavřené až do 17:00, takže se teď v klidu přesuneme zpátky do haly a tam nám nabídnou zdarma občerstvení. Jenže než kdokoli stihl jakkoliv zareagovat, objevil se maník v reflexní vestě, něco stewardce pošeptal, ta si odkašlala a řekla onu památou větu: "Dámy a pánové, je mi líto, ale náš let byl bohužel zrušen." V tu chvíli mi došla všechna sprostá slova a zmohla jsem se jen na pouhé "Aha".
Nahnali nás na přílety k pásům, kde jsme si měli vzít kufry. Jakási paní nám rozdala letáčky, kde bylo napsáno, jak si máme zdarma změnit datum odletu na uvedeném telefonním čísle nebo na stránkách společnosti. Zvolila jsem možnost telefonování. Hraje hudba. Jsem v pořadí. Bohužel, v pořadí už jsem byla dost dlouho, takže jsem s tím naštvaně práskla a šla si pro Joshe - můj krásný modrý kufr, 100% PVC. Přístup na internet nebyl. Kolem mě byla spousta lidí na telefonu, všichni samozřejmě v pořadí. Zavolala jsem Mary -mojí hostitelské matince a vysvětlila jí, že bych potřebovala, aby se okamžitě střelhbitě připojila na internet a přebookovala mi let. Po dvaceti minutách mi radostně oznámila, že letím ve čtvrtek. Poprosila jsem jí, jestli by to mohla zarezervovat i pro Míšu, ale to už se nepodařilo. Mary ale slíbila, že to bude pořád zkoušet, Míša mezitím taky zaúkolovala další tři lidi, kteří to nevzdávali. My jsme se zatím prodraly neuvěřitelně přeplněnou halou do řady na autobus do centra Dublinu. Měly jsme štěstí, dostaly jsme se hned do druhého autobusu, než jsme odtamtud odjely, vytvořila se fronta na lístky čtyřikrát taková a pořád narůstala. Cestou jsme za námi zaslechly češtinu. Jakási slečna skoro brečela do telefonu a také nešetřila nadávkami. Jo, ta byla naše.
V hostelu docela koukali, co tam zase dělám, ale mě se opravdu nechtělo nocovat na letišti. Ubytovaly jsme se. Míše někdo zavolal, že jí zařídil let na čtvrtek, v šest ráno z Dublinu do Amsterdamu, odtamtud pak do Prahy. No, co mohla dělat, byla to jediná šance. Takže jsme obě jen tiše doufaly, že pozítří nebude sněžit. A protože jsme se ocitly na nucené dovolené, rozhodly jsme se, že válet na posteli se rozhodně nebudeme. Následovalo několik procházek po Dublinu, nákupní centra, vymetly jsme snad všechny McDonald's, co v centru stojí a nadopovaly se cukrem tak moc, že nám bylo všechno jedno.

22. prosince 2010
V noci jsem moc nespala. Tak za prvé působily nervy a za druhé jsem to přehnala s velkým menu v mekáči. Někdy odpoledne jsme vyrazily do města pro něco k snídani/obědu/večeři. Cestou jsem si koupila i čepici a šálu, protože se najednou tak nějak ochladilo, ale pořád nesněžilo. Podařilo se mi ukořistit i šampon. Z toho jsem měla největší radost. Jestli někdo přemýšlí proč, tak si představte, že si nesbalíte ani ten ručník a mýdlo, protože nepočítáte s tím, že se někde budete muset sprchovat, protože za pár hodin už budete doma a doma to všechno mají. Ach, má mladická naivita! Přitom jsem oddanou fanynkou Stopařova průvodce po galaxii a nevezmu si s sebou ručník. Ironie. Takže konečně jsem se mohla umýt něčím jiným, než vodou. Hurá. Volejte sláva a tři dny se radujte. Jinak se tento den nestalo nic tak mimořádného. A pořád nesněžilo!

23. prosince 2010
Opět bezesná noc. Pořád jsem běhala k oknu a kontrolovala nebe. Míša už se odebrala směrem na letiště a já pořád byla vzhůru. Nakonec jsem se rozhodla, že stejně neusnu, takže jsem se oblékla, sbalila kufr, uklidila pokoj, stáhla povlečení z postelí a když už to všechno bylo hotové, přišlo na mě spaní. Na hodinku jsem si dáchla. Probudila jsem se přesně na čas, vyskočila z postele a opět jsem odevzdala klíč od pokoje a zase jednou se vydala na autobus. Tentokrát žádný taxík nebyl, bus přijel již po deseti minutách, ale co mě naštvalo bylo, že začalo solidně chumelit. Žádné sněženíčko jako v úterý. Nefalšovaná chumelenice. Bylo mi do breku. Dojela jsem na letiště. Dnes žádní sexy Němci. Žádná Míša. Jen já a Dublin. Odevzdala jsem kufr a odebrala se ke kontrole. Počasí se nemění, hádám, že sněžení ještě přitvrdilo. Jdu na gate 409. Sedám si přímo pod informační ceduli, kde už svítí "Prague 11:40". Zhruba tak v deset hodin cedule zhasla. Jsem trochu zmatená. Odcházím proto k velké tabuli s odlety, abych se dozvěděla, že nás přesnunuli na gate 411. No tak hlavně, že nám to řekli. Rozhodla jsem se, že si vezmu na starost informování všech mých spolucestujících (byli tam jen dva, ale i tak jsem si připadala nezdravě důležitě). První byla slečna, ze které se vyklubala ona Češka, kterážto v úterý v autobuse tak strašně nadávala. Jmenovala se Martina. Hned jsme se skamarádily. Další hurá. Čekárna se plní. Vidíme naše letadlo a tiše doufáme, že to není naše letadlo. Je to zamrzlá troska bez šance dojet na runway. Dáváme se do řeči s dalšími přeživšími úterního letu. Dozvídám se, že na středu byly poslední čtyři místa, na dnešek posledních 17. Třetí hurá. Je půl druhé. Nesněží. Nebe krásně modré. Pořád sedíme. Ale něco se děje. K našemu letadlu nastoupilo asi tak osm chlapíků a začali odhrabávat sníh z křídel, z motorů a z okolí letadla. Zaměstnanec letiště stojí u nás v čekárně a kontroluje jejich práci. Moje spolusedící se s ním dává do řeči. Za chvíli přijde a oznámí nám, že náš let je prioritní a že ho prostě musí vyslat na cestu, protože je plný lidí z předchozích zrušených letů, ale blíží se sněhová bouře a jestli zase nasněží, tak máme smůlu, protože odklidit sníh s runwaye zabere 4-5 hodin. Mínus jedno hurá. Mrak se nemilosrdně blíží a práce na letadle stále nevypadá kompletně. Bylo 14:15, když nás začali řadit k tunelu do letadla. A bylo 14:16, když přišla obávaná mega chumelenice. Někdo začala nadávat, že kdyby se v úterý dvě hodiny nečekalo na pilota, tak tu teď vůbec nemusíme být, protože to stejně byla jeho vina. Všichni souhlasně pokřikujeme. Letušky vycítí, že se blíží vzpoura, takže nás radši do letadla pustí. Usadili jsme se. Přestalo sněžit. Sedíme. Deset minut. Dvacet minut. Začalo sněžit. Deset minut. Přestalo sněžit. Ve čtyři hodiny nám někdo oznámil, že ještě stále nemáme naložená zavazadla - nemůžou se k nám přes samý sníh dostat s jejich kouzelnými vozíčky. Zvedá se další vlna nadávek. Začíná těžce chumelit. Nikdo z úterního letu už nevěří. Dnešní pasažéři jsou stále sladce naivní. Přece už sedíme v letadle, tak nás z něj už nevyhodí. Vyměňujeme si s Martinou zoufale pobavené pohledy. Jelikož ona sedí pět řad předemnou, musíme na sebe křičet. Naše "v úterý tak moc nesněžilo a stejně nás zrušili, nikam nejedem, máme po bramborovým salátě, nebude Ježíšek, bude ten tlustej bastard" ostatní pasažéry trošku znervóznilo.
V pět hodin jsme stále neměli zavazadla. Pořád chumelilo. Lidé stále věřili. Již potřetí odmrazovali naše letadlo. V 17:10 se ztlumila světla. To znamená jediné. Je to blízko. Potlesk. Radost. Slzy štěstí. Stále ničemu nevěřím. Prý už máme kufry a jedeme na runway. Rozjeli jsme se. Bezpečnostní instruktáž. Únikové východy támhle, tady a pak ještě támhle. Kyslíkové masky, záchranné vesty pod sedadlem. Letušky si sedají. Cesta na runway. Jedeme krokem, ale jedeme. Úspěšný start v 17:30 mi zvednul endorfiny tak vysoko, že pro mě všichni okolo byli Němci (=ráj).

V letadle jsem usnula, v turbulenci jsem si dala hlavou o okýnko, ten opilý pán vedle mě se mi smál, ale mě to bylo jedno. Prý jsme byli poslední letadlo, které z Dublinu pustili. Můj malý vánoční zázrak. Bramborový saláte, tady jsem!

Čtyři dny

Byly to dlouhé přípravy. Shánění nejlevnějších letenek, nejlevnějšího ubytování, pročítání turistických průvodců a vybíraní si cílů našich výletů. V Irsku jsem již sice jednou nějakou dobu byla, ale věřte mi, že mezi výrazy "být v Irsku" a "být v Irsku s Barborou" je obrovský rozdíl.

Den jedna.Přiletěla 2. září 2010. Já jsem na místo setkání dorazila o trochu déle, než ona, takže jsem ji poprvé zahlédla, jak sedí na kufru na autobusové zastávce na waterfordské Parnell Street a nervózně se rozhlíží kolem. Vystoupila jsem z romantického červeného Nissana Kaškaj -a že jako fakt nevim, jak se to píše- a rozběhla jsem se jí v ústrety, společně s transparentem, který hlásal "Cizí velvyslanci s dary v ranci vítáni! Kaše možná, i nášup. Podepsána Dr.Avá Anna". Ze samých endorfinů už si ani nepamatuji, jestli následovalo radostné objetí, ale zaručuji vám, že v tu chvíli jsem zvonky štěstí slyšela zpívat v každém z nás.
Seznámení s rodinou proběhlo v naprostém klidu, hezky si popovídali. Až v soukromí jsem se dozvěděla, že jim má vyvolená nerozuměla ani slovo. A právě tohle by nám měl celý svět závidět – dokážeme vypadat, jak strašně rozumíme tomu, co nám domorodci říkají, dokonce na to i reagovat v jejich řeči a přitom vůbec nevědět, o co vlastně jde. Já to umím taky, dokonce i po telefonu, opravdu!

Den dva.Vstávám. Čas žít, čas umírat. Čas pracovat. Barbora, poháněná kručením v žaludku, schází dolů za mnou. Jíme. Povídáme si. Smějeme se. Kritizujeme děti. Přísaháme si, že naše děti nebudou rozmazlení parchanti a že nás budou poslouchat na slovo už od narození, a když to bude nutné, nasadíme na ně režim alá SS.
Přes samou robotu se nemohu pořádně věnovat své Barborce, proto jí vkládám do rukou 50 Euro a vysílám jí na nákup zásob. Po hodině se vrací. Jíme. Posilněna junk foodem z místního obchodu přivodila dvouletému dítěti hysterický záchvat dosud nevídaných rozměrů. Po uklidnění batolete lahví mléka následuje výlet na pláž. Jíme. Dovádíme ve vlnách. Posloucháme Tiziana Ferra. Hlídáme si tašky, když se vedle nás rozvalí skupinka těhotných rumunských mužů v trenkách. Jíme. Opět se vrháme do mocných vln. Rumuny vystřídali dva sexy Irové. Všechno nadšení vyprchá, když se poprvé chytí za ruku. Tudy cesta nevedla. Na oslavu tohoto zjištění jíme. Naposledy vlny. Za mocného mlaskání usycháme.
Večer babysitting. Hlídáme. Jíme pizzu. Ignorujeme děti. Pozorujeme pohyby mimických svalů při konání velké potřeby u desetitýdenního dítěte, přikusujeme pizzu. Rodiče se vrací. Hospoda. Pivo. Mulleti. Divoký rozmach rukou. Pivo na Mulletech. Míša. Luďa. A další a další pivo. Pavouk. Úprk. Další pavouk. Úprk nadobro. Spánek.

Den tři.Budík nás nemilosrdně trhá se spánku. Ihned Barboře vytmavím, že zabírá strašně moc postele, ona mi řekne to samé. Roztomilá roztržka. Cesta pro jogurt, narušena detektorem kouře. Návrat s jogurtem. Blaho. Sprcha. Cesta do Waterfordu, v rámci ranní rozcvičky sprint na autobus. Cesta do Dublinu. Spánek, lenošení, kritizování spolucestujících, hašlerky. Whatever. Příjezd do Dublinu. Burger King. Hledání hostelu. Nadávky – bylo to do kopce. Check-in. Schody do třetího patra. Pokus otevřít dveře. Deset dalších pokusů. Schody ze třetího patra, úsměv na pana recepčního, schody do třetího patra. Otevřel to na první pokus. *Facepalm*
Zabíráme si spodní palandy. Postele vcelku pohodlné, nestěžujeme si a na oslavu se jdeme najíst. McDonald's. Procházka po Dublinu. Návrat na hostel. Nález propadlé postele. Přesvědčování spolubydlících Francouzů, že já to nebyla. No fakt ne. Pokládám čokoládu na postel. Odchod na procházku číslo dvě. Dublin, Dublin, všude byl Dublin. A pak jsem ho uviděla – kolo. Projížďka na kole. Štětsí. Cesta zpět. McDonald's o půlnoci. Hostel. Všichni již spali, takže jsme se musely chystat na spaní ve tmě. Pád do postele. Exitus.

Den čtyři.Vstávání. Čokoláda. Všude. Na mě, na prostěradle, na polštáři. Kde se dalo, tam jsem se olízala, ale čekala mě potupná cesta do umývárny s podezřelými hnědými fleky na pyžamu. Snídaně. Rodinná atmosféra. Vůně ranní kávy. Check-out. Další výlet do Dublinu. Penneys a McDonald's. Má nová kamarádka Hanča se na nás přijela podívat. Church. Královna Anna. Úprk na autobus domů. Cesta domů. Gumoví medvídci. Tři hodiny cesty předemnou, vybitá empétrojka. Do háje.

Brzdíme v Irsku

Dnes jsem se odhodlala oprášit kolo, co se válelo ve stodole a vyjet si na malý poznávací okruh. Nápad to nebyl špatný, dokud jsem nezjistila jednu z nejkrutějších pravd, co Irsko může nabídnout.

V každém průvodci po tomto ostrově se dočtete, že se zde jezdí vlevo. Dokonce i volant a řadící páka jsou tu na druhé straně. Také si tam určitě přečtete, že si musíte dávat pozor na stáda krav či ovcí, která velice ráda vbíhají do cesty přesně za tou zákeřnou zatáčkou, přesně tam, kam prostě nemáte šanci vidět, dokud tam nevjedete. Dalšími užitečnými body v těchto průvodcích bývají zmínky o tom, jak Irové rádi pijí, jací jsou to úžasní společenští tvorové, jak musíte ochutnat Guinesse a jak se vám tu bude zaručeně strašně moc líbit.
Nikdo už vám ale neřekne, že tu mají obráceně i přední a zadní brzdy na kolech. Pravá funguje na přední kolo, levá na zadní.
A že vám přijde výraz "jedna z nejkrutějších pravd" příliš přehnaný? Představte si, jak jedete z kopečka. Právě jste dosáhli vaší maximální možné rychlosti. Vítr vám bije do tváří. Je to skvělý pocit. Už se ani necítíte nervózní kvůli tomu, že musíte jezdit vlevo. Užíváte si to. Pozor, pod kopcem je křižovatka. Musíte okamžitě zastavit, nebo skončíte pod tím autobusem, co se nebezpečně rychle přibližuje. Zastavte, zastavte! ...stisknete pravou brzdu v naivní domněnce, že zadní kolo bezpečně zastaví. Ale, ouha, no nene... ano, právě jste v plné rychlosti zabrzdili přední kolo. Najednou letíte. A letíte. A dopad na tvrdý asfalt se nebezpečně blíží...
Ještě pořád vám to nepřijde kruté? Mé namlácené kosti si myslí pravý opak.

Jak v divadle strašilo

Vždycky jsem se chtěla stát svědkem něčeho nadpřirozeného. Říkala jsem si, že jakmile něco takového uvidím, okamžitě setřesu počáteční šok, vytáhnu všudypřítomný foťák a patřičně celou věc zdokumentuji. Jo, to se mi to kecalo...

Pondělí 8.11.2010

17:28Úplně jsem zapomněla, že dnes máme v divadle zkoušku, takže téměř utíkám, neboť za dvě minuty mě má vedoucí vyzvednout na křižovatce.

17:32Na pokraji totálního fyzického vyčerpání dobíhám na místo určení. Rozhlížím se kolem. Angela nikde.

17:38Kolem prochází muž s bernardýnem. Já věděla, že jsou to velicí psi, ale až takhle moc?

17:40Říkám si, že jsem nemusela tak utíkat a ještě bych stihla dojíst večeři. Konečně v dáli slyším Angelin pověstný výfuk. Ten zvuk je naprosto spolehlivě identifikovatelný na vzdálenost pěti kilometrů.

17:41Na otázku, jestli jsem čekala dlouho odpovím, že ani ne a tiše si vyčítám, že nemám kuráž na to, abych jí vytmavila, že mě vytáhla od žampionové omáčky.

17:44Vystupujeme z auta, Angela odemyká dveře. Ve chvíli, kdy otevřela, jsme obě dvě viděly světlo. Jakoby od baterky. No jo, fór je v tom, že tam nikde žádná baterka nesvítila. Co víc, pokud by byl v budově někdo další, alarm by začal pěkně nadávat, jak mi vysvětlila má drahá šéfová.

Udělaly jsme dva kroky a slyšely obrovskou ránu. Dveře na druhém konci domu práskly. Velice, velice nahlas. Víme jistě, že předtím byly zavřené a jen tak se neotevřou. Tiše jsem se pousmála a prohodila, že tu možná máme ducha.

17:46Vcházíme do hlavní kanceláře a nestačíme se divit. Všechny šuplíky otevřené, všechny skřínky mají dveře dokořán. Klíče odtud má jen Angela a majitel budovy, který je ale zrovna na dovolené ve Španělsku. Angela obvolává všechny, kdo mají klíče od hlavního vchodu, jestli neví, co se děje. Nikdo překvapivě nic nevěděl.

Mezitím začali chodit ostatní spoluherci. Dvě hodiny utekly jak voda a v celém centru jsme byly opět jen my dvě - já a Angela.

20:10Zrovna jsem zametala v hledišti, když jsem koutkem oka zaregistrovala pohyb na jevišti. Zaostřila jsem a viděla někoho stát v rohu pódia. Nenápadně jsem sykla na Angelu, jestli vidí to, co já. Viděla. Gestem mi naznačila, že vyjdeme nahoru a tohoto narušitele chytneme. Ona si totiž byla jistá, že je to jen nějaký zloděj, mé duchařské teorii moc nevěřila. Vyběhly jsme proto obě na pódium a ejhle, ten někdo byl pryč.

Fór je v tom, že neměl kam utéct, z jeviště vede jediná cesta a tu jsme jaksi obě okupovaly. Zůstaly jsme na sebe koukat jak Katka na biomasu.

Na úklid jsme se vykašlaly, zamkly za sebou dveře a já si pořádně rozmyslím, jestli tam zase v pondělí půdju...

První.

Drahý deníčku, vážení posluchači, milí čtenáři, mé úžasné čtenářky, ladies and gentlemen,

když se nás paní učitelka ve druhé třídě ptala, čím chceme být, až vyrosteme, rozhodně jsem neodpověděla, že chci být aupair. Člověk míní, vesmír mění. 

Bylo mi něco málo přes devatenáct, když jsem se poprvé vydala na cestu aupair. Mou pětiměsíční návštěvou bylo poctěno Irsko, ekonomicky na výši. Konkrétně jsem pak obývala dům uprostřed polí v County Carlow. Se sousedy to bylo podobné jako s mimozemšťany - nikdo je nikdy neviděl, ale spousta lidí mi tvrdila, že tam někde jsou.

O tři roky později jsem se k přebalování nemluvňat vrátila. Opět jsem se rozhodla pro Irsko, tentokrát ekonomicky totálně v konečníku.

A vida, už jsem tu rok a plánuji ještě nějakou tu chvíli zůstat. Uvařte horkou čokoládu, zachumlejte se do deky a kochejte se mými životními příběhy....