úterý 11. října 2011

Vždyť, ale...


Já přísahám bohu, že jsem byla pryč jen půl hodiny. Šla jsem vyvenčit Mollie a když jsem se vrátila, ještě jsem zašla do kuchyně, protože se mi sbíhaly sliny na ten jogurt, co jsme měli spotřebovat do včerejška. 
Takže si tak pokojně jím jogurt a za další tři vteřiny, když je kelímek prázdný, ho házím do koše. Zavřu koš, zhasínám, zavírám dveře v kuchyni a jdu nahoru. V půlce schodů jsem se zarazila. Něco bylo těžce podezřelé. Nesměle jsem zacouvala zpátky. Tak jsem zase hezky rozsvítila. Oči mi najely na stůl - dvě nóbl skleničky, vedle nich šampaňský. Pomalu se vracím ke koši, tuším nejhorší. Otvírám koš. Oči mi zaostřily až na dno. Dvě podezřelé bílé plastové tyčinky. Dva absolutně a nepochybně pozitivní těhotenské testy. Nevím, co se děje.... byla jsem pryč jen půl hodiny a když se vrátím, tak jsme těhotný. 


Nejhorší na tom je, že oficiálně nic nevím, takže se musím zachovat tvář. Hm. Super. 
O dalším vývoji událostí budu informovat. 

Anička

Nová rodina

Ladies and gentlemen,

tak od 1. října, po šestnácti dlouhých měsících na irském venkově, jsem se konečně dostala do města. Do velkoměsta. Cork. Druhé největší město Irska.

Jsem u německé rodiny - tatínek Jörg, maminka Bettina a devítiměsíční Aileen. Ano, to je všechno. Ještě teda pětiměsíční fenka Mollie, abych nezapomněla.
Už jsem tu deset dní a jsem tu zatím moc spokojená, až na to, že je občas nuda (čtyři děti byly prostě čtyři děti!).

Tak asi tak!
Arrivederci,
Anička